FÓRUM U KRBU

  Pohádka o pekle, které ztratilo oheň Kdysi dávno, tak dávno že se na to v kronikách prášilo, bylo peklo úplně jiné.  Nebyl tam žádný oheň. Nebyly tam kotle. Nebyli tam čerti s vidlemi.  V pekle byla jen jedna obrovská knihovna. A v té knihovně seděl jediný čert. Jmenoval se *Škvor*. Škvor nebyl zlý. Byl jen... strašně zvědavý.  Jeho práce byla jediná: zapisovat do Velké Knihy Hříchů každý jeden hloupý čin, který lidé udělali. Zapomnětlivost. Lhaní o tom že "už jdu". Snědení posledního kousku dortu a svalení viny na bráchu. Jednoho dne přišel k Škvorovi sám *Lucifer*. Měl na sobě oblek a byl celý nervózní. "Škvore, to takhle nejde! Lidi nás přece mají bát! Kde je síra? Kde je oheň? Kde jsou ty řetězy?" Škvor zvedl hlavu od brýlí. "Pane, ale když je budeme strašit, tak se přestanou chovat hezky jen ze strachu. A to není fér." Lucifer si povzdechl. "Máš pravdu. Zkusíme nový systém. Od dneška je peklo převýchovné." *Kapitola 1: Škola pro čerty* Luc...

Kronika U Potopené kotvy: Strážci Prahu Před 300 lety stála na útesu nad Severním mořem hospoda "U Potopené kotvy". Nebyla to obyčejná hospoda. Stála přesně na místě kde se potkávaly dva světy. Námořníci jí říkali _Prah_. Místo kde se dá projít mezi světem živých a světem těch, co už odešli, ale nemají klid. Majitel byl vždycky jeden. Jmenoval se jen Strážce. A teď je jím Meg. *1. Probuzení* Meg zdědila hospodu po babičce. Myslela si že to bude jen o točení piva a vyprávění historek. První noc, kdy zůstala sama, pochopila že se spletla. O půlnoci přestaly tikat všechny hodiny. Svíčky zmodraly. A do dveří zabušilo.   Venku nestál člověk. Stál tam _Vyhladovělý_.  Byla to věc vysoká skoro 3 metry, s kůží jako mokré lano a očima bez víček. Páchla solí, rzí a zapomenutím. Byli jich tisíce. Žily v "Mezi" - v prostoru mezi světy. A hladověly. Jediné co je krmilo byla lidská bolest, strach a zapomenuté duše. "Dej nám Prah," zachroptěl Vyhladovělý. "Otevři dve...

  Neschoval jsem se. To byla chyba. Stál jsem a díval se. Z mlhy vyšel chlap. Bez bot. V pyžamu z roku 1985. Měl v ruce lopatu. Ne moji. Starou, dřevěnou. Byl to pan Kuneš. Ale ne ten, co odchází v 16:00. Tenhle byl mladší. Tak o 30 let. A oči měl prázdné. Prošel kolem mě. Neotočil se. Šel k hrobu s datem 16.8. před rokem. Klekl si. Začal hrabat prsty v hlíně. A mumlal: „Ještě to není hotové. Ještě to není hotové.“ 4. Pravda Ráno jsem utekl. Dal jsem výpověď. Až o týden později mi to došlo. Pan Kuneš zemřel před 22 lety. 16.8. Na hřbitově. Při práci. Srdce. Brána se zamyká sama v 16:00. Každý den. Protože v 16:00 on zemřel. On je ten hrobník, co zapomněl odejít. A každý rok 16.8. si vybírá jednoho, aby mu pomohl „dodělat práci“. Aby mohl konečně odejít. Loni to byla paní Novotná. Bosé stopy vedly od jejího hrobu k bráně, protože on ji odvedl. Letos je 16.8. dnes. Právě je 18:00. Slyším cvaknutí brány. A někdo právě škrábe na okno márnice zvenčí. Bosýma rukama. Nedívej se. A hlavně…...

  Život je pes - KŘIŽOVATKY FÓRUM 

 Celé pohádky na www.paranormalfantazie.art Poučení:   Někdy nemusíš mít velké publikum. Stačí jedno srdce, které se směje. A z jedné jiskřičky může být zase celé světlo

  PŘÍBĚH  

  Pokoj č. 7 a pán co mluvil se psem „ Byl listopad. Penzion „U Černého psa“ na Šumavě byl skoro prázdný. Jen 3 pokoje obsazené a za oknem fičelo. Já jsem tam dělala na recepci a víkendy pomáhala s úklidem. Majitel, pan Karel, říkal že v zimě je to spíš o přežití než o hostech. Ve čtvrtek večer přijel nový host. Takovej tichý pán tak 50 let. Žádné auto, přišel pěšky s malým batohem. A bez psa. To mě zarazilo. K nám jezdí 90% lidí se psy. „Pokoj č. 7 prosím. Na 3 noci,“ řekl tiše. Dal jsem mu klíč a šel nahoru. Žádné „dobrý večer“, nic. První noc bylo ticho. Druhou noc ve 2:14 jsem ale slyšela z chodby tiché štěkání. Šla jsem se podívat. Chodba prázdná. Jen pod dveřmi pokoje 7 prosvítalo světlo. Ráno jsem se ptala při snídani: „Spalo se dobře?“ On jen kývl a míchal si čaj. Vedle něj na židli ležela prázdná miska. Třetí noc bylo nejhůř. Ve 3:33 ráno mě vzbudilo hlasité povídání z pokoje 7. Ne telefon. On se s někým bavil. „Jo, hodnej. Lehni. Šikulka. Dneska jsme ušli 12 km co?“ A pak...

  Ticho v bytě Ema mu říkala „můj kluk s nejostřejším vtipem“. Poznali se v Ostravě v kavárně u elektriky. On mluvil, ona poslouchala. Vyprávěl o tom jak byl všude, jak všichni lidi jsou hloupí, jak jen on vidí věci doopravdy. Byl okouzlující. Když se na ni podíval, měla pocit že je jediná na světě. První rok bylo všechno hlasité. Hádky, smíření, květiny, výčitky, sex, omluvy. „Ty jsi přecitlivělá,“ říkal, když plakala. „Všichni se ti smějou za zády, jen já ti říkám pravdu.“ Pomalu jí vzal telefon. „Proč si pořád píšeš s kamarádkama? Nemají tě rády, jen ti závidí.“ Vzala méně směn v práci. „Vypadáš unaveně, doma mi budeš k ničemu.“ Přestala chodit na návštěvy. „Tvoje máma mě nesnáší. Vidím jí to na očích.“ Ema si myslela že když bude tišší, bude klid. Když bude lepší, bude milovat. Když pochopí jeho pravidla, přestane dělat chyby. Pravidla ale neměla konce. Ráno: „Kafe je studený. Neschválně, že?“ Odpoledne: „Ta fotka na FB? Chceš se líbit komu?“ Večer: „Mluvíš moc. Nebo málo. Rozh...

 

 *Příběh: Věčko a hvězdička* Jednoho večera sedělo malé véčko na poličce a koukalo z okna.   Všechny hvězdy už šly spát, jen jedna malá se pořád třpytila. "Proč ještě nespíš?" zeptalo se véčko. Hvězdička mrkla: "Čekám až mi někdo pošle přání." Véčko se natáhlo jak jen mohlo, otevřelo se a _cvak_!   Na displeji napsalo: "Přeju ti krásné sny ✨" A hvězdička se rozzářila ještě víc a usnula.   Od té doby véčko každou noc posílá jedno přání. Aby měl svět o jednu hvězdu víc. Konec 🌙

*Příběh: Mobil, co se těšil na zprávu* Byl jednou jeden malý růžový mobil.  Celý den ležel na stole a nudil se.  Najednou _drn drn drn_!   Na displeji naskočilo: "Ahoj, chybíš mi 💌" Mobil měl takovou radost, že začal poskakovat, vibrovat a pouštět notičky.   Bubliny "drn drn drn" lítaly všude kolem, až se z toho i tužka vedle začala smát. A od té doby pokaždé, když přijde hezká zpráva, mobil tančí.   Protože i telefony mají rády lásku. 

  Moře: Víc než jen voda na obzoru Když se postavíš na břeh a podíváš se před sebe, máš pocit, že konec neexistuje. Moře je jedna z mála věcí, která ti tohle pořád umí připomenout. Není to jen kulisa k dovoleným a fotkám na Instagram. Je to něco, co mění tempo myšlení. Moře tě zklidní, i když křičí Paradox, ale funguje. Vlny tříští o skály, vítr ti bere dech, a přesto máš po 10 minutách pocit, že ti z hlavy vypadlo 80% starostí. Důvod je prostý: zvuk moře má frekvenci, která zpomaluje mozek. Žádná aplikace na meditaci to nenahradí. Proto lidi jezdí k moři i když neplavou. Stačí sedět. Každé moře má jinou povahu Jadranské moře je jako klidný strejda – průzračné, teplé, víš na čem jsi. Atlantik je divoch. Jednou tě nechá surfovat, podruhé ti dá facku vlnou, o které jsi nevěděl že existuje. Středozemní moře je společenské, plné lodí a hluku. Baltské je tiché, studené, skoro tajemné. Když navštívíš víc moří, pochopíš, že „moře“ není jedno. Je jich tolik, kolik máš nálad. Moře tě naučí ...

  Anička se roztřásla. Ale postavila se. „Možná kašlou. Ale já ne. A babička ne. A ten kluk co včera vypustil draka taky ne.“ Zvedla svítící knoflík. 4. Poslední přání Zloděj snů se začal smát. Byl to zvuk jako když se trhá papír. „A co s tím uděláš?“ Anička zavřela oči a řekla nahlas jediné přání. Ne pro sebe. „Přeju si, aby se na světě zase vyprávěly pohádky. Aby se lidé nebáli věřit na něco, co nevidí.“ V tu chvíli knoflík vzplanul. Ne ohněm. Světlem. To světlo vlétlo do Eliána. Strážce otevřel oči. Zvedl své pírko-klíč. Brána se s hlasitým zvukem zavřela.  BUCH . Všechny prázdné stíny se rozplynuly. Vylétly zpátky do světa, ale už nebyly prázdné. Byly plné. Byly to zase sny. Hvězdy na Nebi se rozsvítily. Jedna po druhé. A ta nejjasnější byla žlutá. Jako knoflík. Epilog Anička se vrátila domů. Nikdo jí nevěřil. Ale té noci se na celé vesnici děly divné věci. Děda začal vyprávět příběh, který 20 let nevyprávěl. Na obloze proletěla padající hvězda. A vítr přinesl zvuk písničk...

 *Holčička, broučci a Trávové království* Byla jednou jedna holčička Evička. Měla copánky, kolena samé odřeniny a kapsy plné kaštanů a kamínků.  Jednoho parného červencového dne se nudila. Máma řekla: "Běž ven, na zahradu."   Evička si lehla do vysoké trávy za domem. Zavřela oči. A najednou uslyšela: _ťuk ťuk ťuk_. Otevřela oči. Vedle ní stál brouček. Ale nebyl obyčejný. Měl na zádech lesklý červený krunýř s 7 puntíky. A na hlavě malou korunku z trávy. "Zdravím," řekl brouček a uklonil se. "Já jsem pan Berušák VII. Královský posel Trávového království. Přišli jsme tě pozvat." Evička vykulila oči. "Kam?"   "Na slavnost Svatojánských světel. Dnes v noci. Pod velkým listem lopuchu." A než stačila cokoliv říct, brouček pípl na píšťalku z píďalky. Tráva se rozevřela jako opona. A pod ní byla cesta. Cestička vyšlapaná mravenci, lemovaná květy sedmikrásek. *Cesta dolů* Evička šla. Nebo spíš zmenšovala. S každým krokem byla menší a menší, až by...

 *Hotelový pokoj číslo 7 a půl* V každém městě je hotel, o kterém se mluví jen šeptem.   V Brně stál na rohu dvou ulic, které se na mapě nikdy nepotkaly. Jmenoval se "Hotel U Poslední Zastávky". Měl 7 pater. A mezi 7. a 8. patrem měl ještě jedno. Ale na výtahu bylo jen tlačítko "7". A pak malé, skoro smazané "½". Recepční byla paní s fialovými brýlemi. Nikdy se neusmála. Jen řekla:   "Na kolik nocí?"   "A máte rezervaci?"   A pak podala klíč. Vždycky klíč číslo 7½. Klíč byl starý, mosazný a těžký. A měl na sobě přívěsek: malou otevřenou knihu. *První noc* Do pokoje přijel spisovatel Marek. Měl tvůrčí krizi. 3 roky nenapsal ani řádek. Pokoj 7½ byl divný. Měl krb, i když venku bylo léto. Měl okno, ale za oknem nebyla ulice. Byla tam mlha. A v mlze občas projelo světlo tramvaje, která už 40 let nejezdí. Na stolku ležel prázdný sešit a brk s inkoustem.   Vedle postele stála skříň. Když ji Marek otevřel, nebylo tam oblečení. Byly tam hod...

  Tajemství knihovny pod jezerem Za devatero horami a desatero mlhami leželo jezero Černé zrcadlo. Ve dne bylo tiché jako sklo. V noci v něm ale plavaly hvězdy, i když na nebi žádné nebyly. V malé vesničce u břehu žila dívka Eliška. Měla vlasy barvy popela a oči barvy deště. Každý ji znal jako „tu co mluví s knihami“. Protože zatímco jiné děti běhaly po loukách, Eliška sedávala v opuštěné knihovně na půdě staré školy. Jedné bouřlivé noci do knihovny uhodil blesk. Ne do střechy. Do jedné jediné knihy. Byla vázaná v kůži tak tmavé, že pohlcovala světlo. Na hřbetě měla jen jeden symbol: kruh z vln. Když Eliška knihu otevřela, stránky byly prázdné. Až do půlnoci. Pak se na nich začala objevovat písmena. Psala je sama voda, která vykapávala z desek. “Kdo čte, ten volá. Kdo volá, ten otevře. Kdo otevře, ten musí splatit dluh příběhem.” Druhý den ráno bylo jezero jiné. Uprostřed se objevil vír. A z víru trčel komín. Ze starého kamenného domu, který tam včera ještě nebyl. Celá vesnice se b...

 *Vodník Vilda a dívka s vrbovou píšťalkou* Byl jeden rybník. Tmavý, hluboký, zarostlý žabincem.   A v něm bydlel *vodník Vilda*. Měl zelené vlasy, kabát z leknínů a místo srdce studený kámen. Každou noc sedával na pařezu, hrál na housle z rybí kosti a počítal utopence.   Až jedné noci uslyšel něco jiného.  Z břehu zněla píšťalka. Jemná, vrbová, smutná.   Hrál ji *Toník*... chlapec z vesnice, co chodil v noci k vodě, protože mu zemřela maminka.  Vilda nejdřív vystrčil jen oči. Pak nos. Pak celou hlavu.   "Co to je za melodii?" zabublal. "Ta mi rozpouští kámen na hrudi." Každou noc chodil Toník hrát. A Vilda každou noc poslouchal schovaný za rákosím.   Jednou ale píšťalka spadla do vody. Toník po ní skočil. Vilda ho chytl za ruku pod hladinou. Chladnýma prstama.   Toník vykulil oči. Čekal smrt.   Jenže Vilda ho jen vynesl na břeh, položil do trávy a podal mu píšťalku. "Neberu tě," zašeptal vodník. "Tvoje...

 *Žirafa, slon, lev a melouny* Bylo horké africké odpoledne a u velké akácie se konala porada.   *Žirafa Zora* vykukovala hlavou až z koruny stromu.   *Slon Slávek* se ovíval ušima a funěl.   A *lev Leo* se líně válel ve stínu a bručel: "Je vedro. Potřebuju něco studenýho." Vtom přišel opičák Kiki celý udýchaný a volal:   "Našel jsem je! Našel jsem je! Pole s melouny! Obrovský, červený, studený!" Všichni tři vyskočili. Problém byl jen jeden... jak je dostat k řece na piknik. Zora řekla: "Já dosáhnu na ty nejvyšší melouny. Mám nejdelší krk!"   A už začala trhat melouny ze země jako by to byly jablíčka.  Slávek řekl: "A já je odnesu. Mám chobot jako jeřáb!"   Navršil si 6 melounů na chobot a ještě 2 na záda. Leo se na ně díval a řekl: "A kdo je rozkrojí? Na to jsem expert já."   Vytasil drápy, ale pak si je schoval. "Ne, ne. Ať to má styl." Došli k řece. Slávek melouny opatrně položil do vody ať se schladi....

  Krásný letní den a tak vzal páníček Robí, že si vyjedou vlakem na výlet... Čekají na vlak na malém obyčejném nádraží kde jsou jen dvě koleje... Není tam nic jiného než okénko s občerstvením a dvě lavičky... Lidí co čekají na vlak je tu dost jako každý rok v letním období.. Oba, já i Robí se otáčíme, neboť je slyšet ňáký rozruch.. Po peróně běhá mladá žena, pláče a ptá se lidí zda někdo neviděl její malou čtyřletou dcerku, že než se otočila tak byla pryč a nikde jí nemůže najít.... Ukazovala lidem letní klobouček růžové barvy s tím, že malá má šatičky stejné barvy...  Robinsonka, zkráceně Robí začala poskakovat a kňučet, že chce pustit z vodítka... Vím, že by se to nemělo, ale pustil jsem jí...  Běžela rovnou k té plačící ženě.. Očichávala si jí a když žena dala ruku s kloboučkem níže tak očichávala i klobouček... Robí se rozběhla jak smyslů zbavená někam za nádraží a já za ní...  Nikde jí nevidím a tak z plných plic na ní volám, ale nic... Robí je hodně chytrá a vž...

  Světlo na kolečkách Jmenovala se Eliška. Bylo jí 23 a než jí bylo 19, měla nohy, co ji nosily na koncerty, do lesa, na střechy baráků v Brně jen proto, aby viděla západ slunce.  Pak přišla nehoda. Auto. Vteřina. A všechno ticho.  Od té doby jezdila na vozíku.  První rok byl hněv. Druhý rok byla prázdnota. Třetí rok se naučila usmívat, když se jí lidi ptali "jak se máš", ale doma, když zhasla, jen koukala do stropu. Kamarádky se vdávaly, cestovaly, žily. A ona? Ona měla svůj pokoj, svůj stůl, svůj notebook a ticho. Přestala chodit ven. "Na co," říkala mamce. "Všude jsou schody. Všichni litují. Já nechci lítost." Jednou v zimě jí ale mamka přihlásila do online kurzu psaní. "Jen zkus," řekla. "Z domu nemusíš."  A tak Eliška začala psát. O tmě, o vzteku, o tom jak voní sníh, když ho nemůžeš chytit do ruky. Dávala texty na malé fórum. Nikdo ji neznal. Nikdo nelitoval. Jen četli. A pak jí jeden den napsal kluk. Jmenoval se Marek.  "Nap...