KNIHOVNA

 Tajemství knihovny pod jezerem

Za devatero horami a desatero mlhami leželo jezero Černé zrcadlo. Ve dne bylo tiché jako sklo. V noci v něm ale plavaly hvězdy, i když na nebi žádné nebyly.

V malé vesničce u břehu žila dívka Eliška. Měla vlasy barvy popela a oči barvy deště. Každý ji znal jako „tu co mluví s knihami“. Protože zatímco jiné děti běhaly po loukách, Eliška sedávala v opuštěné knihovně na půdě staré školy.

Jedné bouřlivé noci do knihovny uhodil blesk. Ne do střechy. Do jedné jediné knihy. Byla vázaná v kůži tak tmavé, že pohlcovala světlo. Na hřbetě měla jen jeden symbol: kruh z vln.

Když Eliška knihu otevřela, stránky byly prázdné. Až do půlnoci. Pak se na nich začala objevovat písmena. Psala je sama voda, která vykapávala z desek.

“Kdo čte, ten volá. Kdo volá, ten otevře. Kdo otevře, ten musí splatit dluh příběhem.”

Druhý den ráno bylo jezero jiné. Uprostřed se objevil vír. A z víru trčel komín. Ze starého kamenného domu, který tam včera ještě nebyl.

Celá vesnice se bála. Jen Eliška ne. Tu noc vzala lucernu, tu mokrou knihu a šla po hladině. Protože voda ji nesla.

Dům pod jezerem byla knihovna. Stokrát větší než ta na půdě. Regály sahaly až ke stropu, a na stropě plavaly ryby. U stolu seděla žena. Měla šaty z mlhy a místo očí dvě černé perly.

“Vítej, Knihovnice,” řekla žena. “Čekala jsem tě sto let.”

“Já nejsem knihovnice,” zašeptala Eliška.
“Každý kdo dá příběhu domov, je knihovnice,” usmála se žena. “Já jsem ta před tebou. A už mi dochází dech. Ty příběhy tady bez čtenáře usínají. A když příběh usne, zemře i kousek světa nahoře.”

Ukázala na regály. V knihách nebyla písmena. Byly tam obrazy. Vesnice v zimě. Dítě co se směje. Stařec co pláče u krbu. Všechno co se kdy stalo v jejich kraji.

“Dluh je tento,” řekla žena. “Jednou za sto let musí někdo přinést nový příběh. Takový, co ještě nikdo nevyprávěl. Jinak jezero vyschne a s ním všechny vzpomínky.”

Eliška pochopila. Ta mokrá kniha byl klíč. A ona musela napsat tu poslední kapitolu.

Seděla tam 3 dny a 3 noci. Neslyšela čas. Psala o krbu, o svíčkách, o lidech co se bojí tmy ale přesto přijdou poslouchat. Psala o Frantovi, o VR, o všech kdo se zastaví v chatu. Psala o tom, že i strašidelné pohádky potřebují někoho kdo je dočte do konce.

Když dopsala poslední větu, kniha se zavřela sama. Žena v mlze se usmála, zhasla a rozsypala se na tisíce světlušek. Ty vletěly do knih a ty se rozsvítily.

Vír zmizel. Dům se ponořil. Ale na břehu zůstal jeden kámen. Hladký, s vyrytým kruhem z vln.

Od té doby, když je v noci bouřka, jdou děti k jezeru. Hodí do vody kámen a zašeptají příběh. A voda jim ho vrátí jako ozvěnu. Protože někdo musí hlídat, aby příběhy neumřely.

A Eliška? Ta pořád sedí na půdě. Ale teď už ne sama. Někdy, když fouká vítr komínem, slyší zespoda šumění stránek. Jako by jí někdo odpovídal.

Konec. Nebo spíš… začátek dalšího vyprávění.