FÓRUM U KRBU

Kronika U Potopené kotvy: Strážci Prahu Před 300 lety stála na útesu nad Severním mořem hospoda "U Potopené kotvy". Nebyla to obyčejná hospoda. Stála přesně na místě kde se potkávaly dva světy. Námořníci jí říkali _Prah_. Místo kde se dá projít mezi světem živých a světem těch, co už odešli, ale nemají klid. Majitel byl vždycky jeden. Jmenoval se jen Strážce. A teď je jím Meg. *1. Probuzení* Meg zdědila hospodu po babičce. Myslela si že to bude jen o točení piva a vyprávění historek. První noc, kdy zůstala sama, pochopila že se spletla. O půlnoci přestaly tikat všechny hodiny. Svíčky zmodraly. A do dveří zabušilo.   Venku nestál člověk. Stál tam _Vyhladovělý_.  Byla to věc vysoká skoro 3 metry, s kůží jako mokré lano a očima bez víček. Páchla solí, rzí a zapomenutím. Byli jich tisíce. Žily v "Mezi" - v prostoru mezi světy. A hladověly. Jediné co je krmilo byla lidská bolest, strach a zapomenuté duše. "Dej nám Prah," zachroptěl Vyhladovělý. "Otevři dve...

  Neschoval jsem se. To byla chyba. Stál jsem a díval se. Z mlhy vyšel chlap. Bez bot. V pyžamu z roku 1985. Měl v ruce lopatu. Ne moji. Starou, dřevěnou. Byl to pan Kuneš. Ale ne ten, co odchází v 16:00. Tenhle byl mladší. Tak o 30 let. A oči měl prázdné. Prošel kolem mě. Neotočil se. Šel k hrobu s datem 16.8. před rokem. Klekl si. Začal hrabat prsty v hlíně. A mumlal: „Ještě to není hotové. Ještě to není hotové.“ 4. Pravda Ráno jsem utekl. Dal jsem výpověď. Až o týden později mi to došlo. Pan Kuneš zemřel před 22 lety. 16.8. Na hřbitově. Při práci. Srdce. Brána se zamyká sama v 16:00. Každý den. Protože v 16:00 on zemřel. On je ten hrobník, co zapomněl odejít. A každý rok 16.8. si vybírá jednoho, aby mu pomohl „dodělat práci“. Aby mohl konečně odejít. Loni to byla paní Novotná. Bosé stopy vedly od jejího hrobu k bráně, protože on ji odvedl. Letos je 16.8. dnes. Právě je 18:00. Slyším cvaknutí brány. A někdo právě škrábe na okno márnice zvenčí. Bosýma rukama. Nedívej se. A hlavně…...

  Život je pes - KŘIŽOVATKY FÓRUM 

 Celé pohádky na www.paranormalfantazie.art Poučení:   Někdy nemusíš mít velké publikum. Stačí jedno srdce, které se směje. A z jedné jiskřičky může být zase celé světlo

  PŘÍBĚH  

  Pokoj č. 7 a pán co mluvil se psem „ Byl listopad. Penzion „U Černého psa“ na Šumavě byl skoro prázdný. Jen 3 pokoje obsazené a za oknem fičelo. Já jsem tam dělala na recepci a víkendy pomáhala s úklidem. Majitel, pan Karel, říkal že v zimě je to spíš o přežití než o hostech. Ve čtvrtek večer přijel nový host. Takovej tichý pán tak 50 let. Žádné auto, přišel pěšky s malým batohem. A bez psa. To mě zarazilo. K nám jezdí 90% lidí se psy. „Pokoj č. 7 prosím. Na 3 noci,“ řekl tiše. Dal jsem mu klíč a šel nahoru. Žádné „dobrý večer“, nic. První noc bylo ticho. Druhou noc ve 2:14 jsem ale slyšela z chodby tiché štěkání. Šla jsem se podívat. Chodba prázdná. Jen pod dveřmi pokoje 7 prosvítalo světlo. Ráno jsem se ptala při snídani: „Spalo se dobře?“ On jen kývl a míchal si čaj. Vedle něj na židli ležela prázdná miska. Třetí noc bylo nejhůř. Ve 3:33 ráno mě vzbudilo hlasité povídání z pokoje 7. Ne telefon. On se s někým bavil. „Jo, hodnej. Lehni. Šikulka. Dneska jsme ušli 12 km co?“ A pak...