PENZION

 Pokoj č. 7 a pán co mluvil se psem„

Byl listopad. Penzion „U Černého psa“ na Šumavě byl skoro prázdný. Jen 3 pokoje obsazené a za oknem fičelo.

Já jsem tam dělala na recepci a víkendy pomáhala s úklidem. Majitel, pan Karel, říkal že v zimě je to spíš o přežití než o hostech.

Ve čtvrtek večer přijel nový host. Takovej tichý pán tak 50 let. Žádné auto, přišel pěšky s malým batohem. A bez psa.
To mě zarazilo. K nám jezdí 90% lidí se psy.

„Pokoj č. 7 prosím. Na 3 noci,“ řekl tiše.
Dal jsem mu klíč a šel nahoru. Žádné „dobrý večer“, nic.

První noc bylo ticho. Druhou noc ve 2:14 jsem ale slyšela z chodby tiché štěkání. Šla jsem se podívat. Chodba prázdná. Jen pod dveřmi pokoje 7 prosvítalo světlo.

Ráno jsem se ptala při snídani: „Spalo se dobře?“
On jen kývl a míchal si čaj. Vedle něj na židli ležela prázdná miska.

Třetí noc bylo nejhůř. Ve 3:33 ráno mě vzbudilo hlasité povídání z pokoje 7. Ne telefon. On se s někým bavil.
„Jo, hodnej. Lehni. Šikulka. Dneska jsme ušli 12 km co?“
A pak zase to štěkání. Ale veselé. Jako když si pes hraje.

Ráno odjížděl. Zaplatil v hotovosti.
„Klidný víkend,“ řekl a poprvé se usmál.
„Když odcházel, na recepci zůstal chlup. Dlouhý, černý, psí chlup. Na pultu.“

Od té doby je pokoj č. 7 vždycky nejrychleji obsazený. Lidi říkají že se tam spí nejlíp. A že v noci slyší tiché oddechování u postele.

Pan Karel říká ať to neřeším. Že ten pán sem jezdí už 4 roky. Vždycky na 3 noci. Vždycky v listopadu. A vždycky s „ním“.

Já ale pořád nevím… byl tam s ním někdo?