S TEBOU

 

Světlo na kolečkách

Jmenovala se Eliška. Bylo jí 23 a než jí bylo 19, měla nohy, co ji nosily na koncerty, do lesa, na střechy baráků v Brně jen proto, aby viděla západ slunce. 

Pak přišla nehoda. Auto. Vteřina. A všechno ticho. 

Od té doby jezdila na vozíku. 

První rok byl hněv. Druhý rok byla prázdnota. Třetí rok se naučila usmívat, když se jí lidi ptali "jak se máš", ale doma, když zhasla, jen koukala do stropu. Kamarádky se vdávaly, cestovaly, žily. A ona? Ona měla svůj pokoj, svůj stůl, svůj notebook a ticho.

Přestala chodit ven. "Na co," říkala mamce. "Všude jsou schody. Všichni litují. Já nechci lítost."

Jednou v zimě jí ale mamka přihlásila do online kurzu psaní. "Jen zkus," řekla. "Z domu nemusíš." 

A tak Eliška začala psát. O tmě, o vzteku, o tom jak voní sníh, když ho nemůžeš chytit do ruky. Dávala texty na malé fórum. Nikdo ji neznal. Nikdo nelitoval. Jen četli.

A pak jí jeden den napsal kluk. Jmenoval se Marek. 

"Napsala jsi přesně to, co cítím, když nemůžu spát," stálo v první zprávě. "Můžu ti poslat svoji?"

Marek nebyl z Brna. Byl z malé vesnice na Moravě. Měl 2 psy, rozbitou dodávku a práci v knihovně. A taky koktal, když byl nervózní. Psali si celé noci. O knihách. O dešti na plechové střeše. O tom, jaký je to pocit, když tě někdo vidí celýho, ne jen to, co chybí.

Po třech měsících řekl: "Přijedu. Nevadí ti to?" 

Eliška se bála. Co když bude trapno? Co když ucukne? 

Přijel. Vystoupil z té dodávky s dvěma kelímky horké čokolády a řekl: "Já schody nezvládám taky. Mám dvě levé nohy. Tak budeme sedět dole, jo?"

Nebyla to láska na první pohled. Bylo to něco lepšího. Bylo to poznání. 

Začali spolu chodit "ven". Marek našel všechny bezbariérové kavárny v okolí. Vozil ji k rybníku a četl jí nahlas. Když pršelo, seděli v autě a poslouchali písničky. Když svítilo slunce, vzal deku, rozprostřel ji na rovné místo v parku a řekl: "Dneska máme piknik. Královna na trůnu."

Poprvé po letech se Eliška začala smát nahlas. Opravdu. Tak, že ji bolely tváře. 

Začala znovu fotit z okna. Začala znovu psát, ale teď už ne o tmě. Psala o tom, jak chutná čokoláda, když ji piješ s někým, kdo se neptá "zvládneš to?" ale říká "počkám".

Po roce ji Marek požádal, aby s ním jela na týden k moři. "Našli jsme penzion bez schodů. Slibuju."

Stála... seděla... na molu, vítr jí foukal do vlasů a on jí držel za ruku. A ona si najednou uvědomila, že už roky nepřemýšlela nad tím, že sedí. Přemýšlela jen nad tím, jak je jí dobře.

Dneska Eliška vede malý blog. Jmenuje se "Světlo na kolečkách". Píše tam pro ostatní, co to mají těžké. A na konci každého článku je věta: 

_"Někdy nepotřebuješ zpátky nohy. Někdy stačí, aby tě někdo vzal za ruku a šel s tebou po rovině."_

A večer, když zhasnou, Marek jí řekne: "Zítra kam?" 

A ona odpoví: "Kamkoliv. Hlavně s tebou."