TICHO V BYTĚ

 Ticho v bytě

Ema mu říkala „můj kluk s nejostřejším vtipem“.

Poznali se v Ostravě v kavárně u elektriky. On mluvil, ona poslouchala. Vyprávěl o tom jak byl všude, jak všichni lidi jsou hloupí, jak jen on vidí věci doopravdy. Byl okouzlující. Když se na ni podíval, měla pocit že je jediná na světě.

První rok bylo všechno hlasité. Hádky, smíření, květiny, výčitky, sex, omluvy.

„Ty jsi přecitlivělá,“ říkal, když plakala. „Všichni se ti smějou za zády, jen já ti říkám pravdu.“

Pomalu jí vzal telefon. „Proč si pořád píšeš s kamarádkama? Nemají tě rády, jen ti závidí.“
Vzala méně směn v práci. „Vypadáš unaveně, doma mi budeš k ničemu.“
Přestala chodit na návštěvy. „Tvoje máma mě nesnáší. Vidím jí to na očích.“

Ema si myslela že když bude tišší, bude klid. Když bude lepší, bude milovat. Když pochopí jeho pravidla, přestane dělat chyby.

Pravidla ale neměla konce.
Ráno: „Kafe je studený. Neschválně, že?“
Odpoledne: „Ta fotka na FB? Chceš se líbit komu?“
Večer: „Mluvíš moc. Nebo málo. Rozhodni se.“

Když se bránila, byl to důkaz že má pravdu. Když mlčela, byl to důkaz že je lhostejná. Když brečela, říkal „zas to drama“.

Nejhorší byly dny kdy byl hodný. Přinesl večeři. Řekl „bez tebe bych byl ztracenej“. V tu chvíli Ema zapomněla na všechny modřiny co nebyly vidět. Říkala si: vidíš, on umí. Jen musí chtít.

Po 4 letech odešla. Ne kvůli jedné velké ráně. Odešla kvůli tisíci malým řezům, které už přestaly bolet a začaly jen svědit.

Byt byl prázdný. Ticho bylo tak hlasité, že jí pískalo v uších. První 2 měsíce kontrolovala telefon každých 5 minut. „A co když mi napíše že se změnil?“
Nenapsal. Nebo napsal a smazal to. Už nevěděla.

Chodila do práce a usmívala se méně. Kamarádky jí říkaly „jsi jiná“. Byla. Byla opatrná. Když někdo zvýšil hlas, cukla. Když někdo řekl „děláš to špatně“, rozebírala to v hlavě 3 dny.

Rok jí trvalo než pochopila slovo „narcismus“. Rok jí trvalo než přestala hledat chybu v sobě.

„Nezbláznila ses,“ řekla jí terapeutka. „Jen jsi žila s někým, kdo potřeboval aby ses zmenšila, aby on mohl vypadat větší.“

Ema začala znovu vařit kafe a pít ho i když bylo vlažné. Začala fotit věci které se jí líbily, i když je nikdo nelajkoval. Začala mluvit nahlas, i když se třásl hlas.

Někdy v noci ještě slyší jeho věty v hlavě. „Nikdo tě už chtít nebude.“
Odpoví si: „Možná ne. Ale já chci sebe.“

Dnes žije sama v 1+kk. Má kytku která jí neumřela. Má deník kde nepíše o něm. Má ticho, které už není prázdné. Je její.

Nebylo to vítězství s fanfárami. Bylo to pomalé učení, že láska nebolí. Že když pořád chodíš po špičkách, nejsi doma. Že když se omlouváš za to že dýcháš, nejsi naživu.

A to stačilo.

www.paranormalfantazie.art