VODNÍK

 *Vodník Vilda a dívka s vrbovou píšťalkou*

Byl jeden rybník. Tmavý, hluboký, zarostlý žabincem.  

A v něm bydlel *vodník Vilda*. Měl zelené vlasy, kabát z leknínů a místo srdce studený kámen.

Každou noc sedával na pařezu, hrál na housle z rybí kosti a počítal utopence.  

Až jedné noci uslyšel něco jiného. 

Z břehu zněla píšťalka. Jemná, vrbová, smutná.  

Hrál ji *Toník*... chlapec z vesnice, co chodil v noci k vodě, protože mu zemřela maminka. 

Vilda nejdřív vystrčil jen oči. Pak nos. Pak celou hlavu.  

"Co to je za melodii?" zabublal. "Ta mi rozpouští kámen na hrudi."

Každou noc chodil Toník hrát. A Vilda každou noc poslouchal schovaný za rákosím.  

Jednou ale píšťalka spadla do vody. Toník po ní skočil.

Vilda ho chytl za ruku pod hladinou. Chladnýma prstama.  

Toník vykulil oči. Čekal smrt.  

Jenže Vilda ho jen vynesl na břeh, položil do trávy a podal mu píšťalku.

"Neberu tě," zašeptal vodník. "Tvoje písnička je moc hezká na to, aby skončila ve sklenici."

Od té noci už nehrál Toník sám.  

Vilda vylezl na břeh, sedl si o kus dál a doprovázel ho na housle.  

Vesničané říkali, že u rybníka hraje v noci koncert. Žabí orchestr a dva blázni.

Vilda se poprvé za 200 let zamiloval. Ne do dívky.  

Zamiloval se do hudby. A do toho, kdo mu ji dával.

A ten studený kámen v jeho hrudi?  

Ten začal pomalu tát. Zůstala z něj jen malá kapka vody. 

A když prší, prý je to Vilda, jak pláče štěstím u břehu 🎶