V NEBI

 Anička se roztřásla. Ale postavila se.

„Možná kašlou. Ale já ne. A babička ne. A ten kluk co včera vypustil draka taky ne.“

Zvedla svítící knoflík.

4. Poslední přání

Zloděj snů se začal smát. Byl to zvuk jako když se trhá papír. „A co s tím uděláš?“

Anička zavřela oči a řekla nahlas jediné přání. Ne pro sebe.
„Přeju si, aby se na světě zase vyprávěly pohádky. Aby se lidé nebáli věřit na něco, co nevidí.“

V tu chvíli knoflík vzplanul. Ne ohněm. Světlem.
To světlo vlétlo do Eliána. Strážce otevřel oči. Zvedl své pírko-klíč.

Brána se s hlasitým zvukem zavřela. BUCH.

Všechny prázdné stíny se rozplynuly. Vylétly zpátky do světa, ale už nebyly prázdné. Byly plné. Byly to zase sny.

Hvězdy na Nebi se rozsvítily. Jedna po druhé. A ta nejjasnější byla žlutá. Jako knoflík.

Epilog

Anička se vrátila domů. Nikdo jí nevěřil.
Ale té noci se na celé vesnici děly divné věci. Děda začal vyprávět příběh, který 20 let nevyprávěl.
Na obloze proletěla padající hvězda.
A vítr přinesl zvuk písničky, kterou si nikdo nepamatoval, ale všichni ji znali.

A vysoko nad mraky stál Elián u Brány. Už nespal.
A vedle klíče-pírka ležel malý žlutý knoflík. Pro případ, že by se to někdy zopakovalo.

Protože Nebe není místo. Nebe je, když věříme.

Celé v rubrice POHÁDKOVÉ