FÓRUM U KRBU

  Ticho v bytě Ema mu říkala „můj kluk s nejostřejším vtipem“. Poznali se v Ostravě v kavárně u elektriky. On mluvil, ona poslouchala. Vyprávěl o tom jak byl všude, jak všichni lidi jsou hloupí, jak jen on vidí věci doopravdy. Byl okouzlující. Když se na ni podíval, měla pocit že je jediná na světě. První rok bylo všechno hlasité. Hádky, smíření, květiny, výčitky, sex, omluvy. „Ty jsi přecitlivělá,“ říkal, když plakala. „Všichni se ti smějou za zády, jen já ti říkám pravdu.“ Pomalu jí vzal telefon. „Proč si pořád píšeš s kamarádkama? Nemají tě rády, jen ti závidí.“ Vzala méně směn v práci. „Vypadáš unaveně, doma mi budeš k ničemu.“ Přestala chodit na návštěvy. „Tvoje máma mě nesnáší. Vidím jí to na očích.“ Ema si myslela že když bude tišší, bude klid. Když bude lepší, bude milovat. Když pochopí jeho pravidla, přestane dělat chyby. Pravidla ale neměla konce. Ráno: „Kafe je studený. Neschválně, že?“ Odpoledne: „Ta fotka na FB? Chceš se líbit komu?“ Večer: „Mluvíš moc. Nebo málo. Rozh...

 

 *Příběh: Věčko a hvězdička* Jednoho večera sedělo malé véčko na poličce a koukalo z okna.   Všechny hvězdy už šly spát, jen jedna malá se pořád třpytila. "Proč ještě nespíš?" zeptalo se véčko. Hvězdička mrkla: "Čekám až mi někdo pošle přání." Véčko se natáhlo jak jen mohlo, otevřelo se a _cvak_!   Na displeji napsalo: "Přeju ti krásné sny ✨" A hvězdička se rozzářila ještě víc a usnula.   Od té doby véčko každou noc posílá jedno přání. Aby měl svět o jednu hvězdu víc. Konec 🌙

*Příběh: Mobil, co se těšil na zprávu* Byl jednou jeden malý růžový mobil.  Celý den ležel na stole a nudil se.  Najednou _drn drn drn_!   Na displeji naskočilo: "Ahoj, chybíš mi 💌" Mobil měl takovou radost, že začal poskakovat, vibrovat a pouštět notičky.   Bubliny "drn drn drn" lítaly všude kolem, až se z toho i tužka vedle začala smát. A od té doby pokaždé, když přijde hezká zpráva, mobil tančí.   Protože i telefony mají rády lásku. 

  Moře: Víc než jen voda na obzoru Když se postavíš na břeh a podíváš se před sebe, máš pocit, že konec neexistuje. Moře je jedna z mála věcí, která ti tohle pořád umí připomenout. Není to jen kulisa k dovoleným a fotkám na Instagram. Je to něco, co mění tempo myšlení. Moře tě zklidní, i když křičí Paradox, ale funguje. Vlny tříští o skály, vítr ti bere dech, a přesto máš po 10 minutách pocit, že ti z hlavy vypadlo 80% starostí. Důvod je prostý: zvuk moře má frekvenci, která zpomaluje mozek. Žádná aplikace na meditaci to nenahradí. Proto lidi jezdí k moři i když neplavou. Stačí sedět. Každé moře má jinou povahu Jadranské moře je jako klidný strejda – průzračné, teplé, víš na čem jsi. Atlantik je divoch. Jednou tě nechá surfovat, podruhé ti dá facku vlnou, o které jsi nevěděl že existuje. Středozemní moře je společenské, plné lodí a hluku. Baltské je tiché, studené, skoro tajemné. Když navštívíš víc moří, pochopíš, že „moře“ není jedno. Je jich tolik, kolik máš nálad. Moře tě naučí ...

  Anička se roztřásla. Ale postavila se. „Možná kašlou. Ale já ne. A babička ne. A ten kluk co včera vypustil draka taky ne.“ Zvedla svítící knoflík. 4. Poslední přání Zloděj snů se začal smát. Byl to zvuk jako když se trhá papír. „A co s tím uděláš?“ Anička zavřela oči a řekla nahlas jediné přání. Ne pro sebe. „Přeju si, aby se na světě zase vyprávěly pohádky. Aby se lidé nebáli věřit na něco, co nevidí.“ V tu chvíli knoflík vzplanul. Ne ohněm. Světlem. To světlo vlétlo do Eliána. Strážce otevřel oči. Zvedl své pírko-klíč. Brána se s hlasitým zvukem zavřela.  BUCH . Všechny prázdné stíny se rozplynuly. Vylétly zpátky do světa, ale už nebyly prázdné. Byly plné. Byly to zase sny. Hvězdy na Nebi se rozsvítily. Jedna po druhé. A ta nejjasnější byla žlutá. Jako knoflík. Epilog Anička se vrátila domů. Nikdo jí nevěřil. Ale té noci se na celé vesnici děly divné věci. Děda začal vyprávět příběh, který 20 let nevyprávěl. Na obloze proletěla padající hvězda. A vítr přinesl zvuk písničk...

 *Holčička, broučci a Trávové království* Byla jednou jedna holčička Evička. Měla copánky, kolena samé odřeniny a kapsy plné kaštanů a kamínků.  Jednoho parného červencového dne se nudila. Máma řekla: "Běž ven, na zahradu."   Evička si lehla do vysoké trávy za domem. Zavřela oči. A najednou uslyšela: _ťuk ťuk ťuk_. Otevřela oči. Vedle ní stál brouček. Ale nebyl obyčejný. Měl na zádech lesklý červený krunýř s 7 puntíky. A na hlavě malou korunku z trávy. "Zdravím," řekl brouček a uklonil se. "Já jsem pan Berušák VII. Královský posel Trávového království. Přišli jsme tě pozvat." Evička vykulila oči. "Kam?"   "Na slavnost Svatojánských světel. Dnes v noci. Pod velkým listem lopuchu." A než stačila cokoliv říct, brouček pípl na píšťalku z píďalky. Tráva se rozevřela jako opona. A pod ní byla cesta. Cestička vyšlapaná mravenci, lemovaná květy sedmikrásek. *Cesta dolů* Evička šla. Nebo spíš zmenšovala. S každým krokem byla menší a menší, až by...