MAGAZÍN
NAVŠTIVTE MAGAZÍN Vítej v Magazínu Tady najdeš články o věcech mezi řádky. O lidech, myšlenkách, nocích kdy nejde spát a dnech kdy je všechno moc. Žádný návod na život. Jen to, co mě napadne cestou. Když ti to sedne, zůstaň.
Příspěvky
EZO
Koukněte na naší stránku EZO Oko – okno duše i portál do neviditelného V ezoterice není oko jen orgán zraku. Je to symbol bdělosti, vhledu a spojení s tím, co je za běžným vnímáním. Ne nadarmo se říká „oko do duše“. Třetí oko a vnitřní vidění Nejčastěji se mluví o třetím oku , energetickém centru umístěném mezi obočím. V tradici čaker je to ádžňa čakra – centrum intuice a jasnozření. Když je otevřené, lidé popisují: Silnější sny a vize před usnutím Náhlé „aha“ momenty bez logického důvodu Citlivost na atmosféru míst a lidí Blokované třetí oko se prý projevuje jako pocit, že „vidíš, ale nechápeš“. Často za to může přetížení mysli, stres a příliš mnoho obrazovek. Oko Hóra a ochranný symbol Starověcí Egypťané používali Oko Hóra jako amulet proti zlu a neštěstí. Každá část symbolu odpovídala jednomu smyslu – čich, zrak, sluch. Nosilo se jako ochrana na cestách i v boji. Dnes ho najdeš na špercích a tetováních. Funkce je stejná: hlídat tě před tím, co nevidíš. Praktic...
CITÁTY
Úcta je, když vyslechneš názor, se kterým nesouhlasíš, a nezačneš ho hned bořit. Mlčení může být taky úcta. Nemusíš na všechno reagovat. Člověk, co ponižuje slabší, není silnej. Je jen hlasitej. Úcta k času druhého je nejlevnější a nejcennější dárek, co můžeš dát. Když někomu tykáš bez dovolení, bereš mu kus důstojnosti. Zeptej se. Úcta není slabost. Je to vědomí, že nejsi střed vesmíru. Nejdřív se nauč úctě k vlastním chybám. Pak ji budeš umět dát i ostatním. Omluva „přehnal jsem to“ má větší váhu než tisíc výmluv. Respekt neprosíš. Získáš ho tím, že ho sám dáváš, i když nemusíš. Úcta je rozdíl mezi „máš pravdu“ a „chápu, jak to myslíš“ Více citátů TADY
CHATA
Ten dům u lesa mlčel… až do té noci Ahoj. Píšu to sem anonymně, protože mi to pořád nedá spát. Bylo mi 17. Léto 2018. Chata po babičce na samotě u Brd. 300 metrů od nejbližšího baráku, kolem jen les. V noci totální ticho. První 3 noci v pohodě. Čtvrtou noc jsem nemohla spát. Kolem 2:30 jsem slyšela praskání. Jako když někdo šlape po suchých větvích. Vykoukla jsem z okna. Měsíc v úplňku. A na kraji lesa, asi 50 metrů od chaty, stála postava. Vysoká. Moc hubená. A měla na sobě něco bílého. Dlouhé. Jak noční košile z dob našich babiček. Stála a dívala se přímo na moje okno. Nehnula se. 5 minut. Začala jsem se třást. Chtěla jsem zavolat mámě, ale mobil neměl signál. Typické pro tu díru. Sebrala jsem odvahu, vzala baterku a šla k oknu blíž. Posvítila jsem ven. A v tu chvíli… zmizela. Jen tak. Z jednoho kroku. Žádný útěk. Žádný šustot. Prostě nebyla. Ráno jsem šla na to místo. Nic. Ani šlápota. Jen tráva. Místní děda co bydlel 2 km dál mi pak řekl: „Jo, ten dům. Ten už 40 let ni...
